Usinali jsme v Sofii a probudili jsme se v Krakově. Hotelovou restauraci obsadila skupina ze dvou polských autobusů. Všude zní DĚŇ DÓBRY a když neumíš polsky, tak se nenajíš. Ale my spokojeně nacpaní míříme na letiště vyřídit vývoz vírníku, který vezu zákazníkovi mimo EU.
Z ruštiny znám výraz OFORMLIŤ DOKUMENTY. A to jsme přesně dělali. Bulharský protokol ve třech kopiích jsme třikrát vypsali. Potom mi jej doslovně přeložili do ruštiny abych rozuměl textu se všemi zkratkami a odkazy. Poté už jsme jej pouze podepsali. Evgeny z handlingu, který mi pomohl toto cele kolečko absolvovat. Mezitím zařídil doplnění cateringu a jiných nezbytnosti v letadle prezidenta, který se chystá za hodinu odletět, odbavil po telefonu několik dalších letů a stačil mi povyprávět rodinou historii. Tvrdil při tom, že je odlet jako odlet a není vůbec podstatné, kolik lidi nebo kdo je na palubě je. Také proto jsme se v jeho službách cítili jako významní zákazníci. O tomto letišti jsem se v pilotních komentářích na Skydemonu dočetl, že je výhodou být členy AOPY. Tito tu mají slevu a večer jsem ještě zvažoval členské příspěvky zaplatit. Škoda, že jsem to neudělal. Už bychom měli roční poplatky za tuto návštěvu dvakrát zpátky. Tak pro ostatní, v Sofii doporučuji mít členství AOPA. Ale nakonec, všichni byli milí a jenom o hodinu jsme zpozdili na poledne naplánovány odlet. Takže vzhledem k NOTAMU a zavíráni letiště LTBU (Corlu) v Turecku, kvůli vojenskému provozu, byl z tříhodinové flákačky najednou dvouhodinový boj o minuty. Vzhledem k přeletu hor a oblačnosti to byl zajímavý dostih.
Bulharský řídící na infu měl ve vzduchu jenom nás dva. Přiznejme si, že není úplně hezké počasí. Sice nefouká, ale je zamračeno a přeháňky. Aby mu služba lépe ubíhala, tak nám každých pět minut něco hlásí nebo nás nechává počítat ETE nebo ETA k různým bodům na trati. Ty vybírá buď nové, nebo počítáme k již starým a osvědčeným. Dva plánky ( v Bulharsku nemůžeme letět jako skupina ) jsou vždy dvě hlášení. To, že nás na turecké hranici neuslyší, i náhradní frekvenci, nám poprvé hlásil zhruba 100 Km před hranicí, a v pravidelných intervalech si alespoň 3x od každého nechal tuto informaci potvrdit. Pokud by se nám chtělo spát, jistě by nás udržel v bdělém stavu.
Uf, stíháme to ještě s desetiminutovým předstihem před zavřením letiště a nutností pokračovat do Istanbulu.
Také se tu zpozdil odlet komerční linky a na handlingu nám kluci domlouvají okamžitý odlet dále do Bursy, kam vlastně míříme. Naskáčeme do vírníků, ale řídící nás nepouští kvůli VFR podmínkám. Dohlednost je dobrá, mraky jsou sice nízko a tak zkouším domluvit zvláštní let VFR. Nakonec z něj vypadne, že je to kvůli soumraku.
Je 16:30 a západ jsem si přečetl je v 18:04 local time. Máme to 40 minut na naše cílové letiště v Burse, tak kde je problém? Ale nemá cenu diskutovat a tak jedeme na stojánku zaparkovat. Docela rychle se šeří, to je zvláštní tak dlouho před západem slunce. A konečně nám to dochází. Na mých běžeckých Garmin hodinkách mám vypnuto automatické nastavování času a tak mám stale jen o hodinu posunutý čas proti našemu ještě ze Sofie. Tady je ale znovu o hodinu více. Turci nám tedy ukradli hodinu času. Ráno jsem konečně pochopil proč.
Abychom mohli na snídani v jejich 7 tedy v našich 5 hodin. Oba s Maťou vstáváme docela brzo, takže konečně jednou nebudeme za sejčky. Stejně tu ve tři ráno nedaleko hotelu kde spíme, pořádali dva asi dost velcí psi závody ve štěkání. Takže bylo jedno v kolik vstávám normálně, ale tady podle nich. Dopoledne pokračujeme na letiště do Bursy. Tady sídlí zástupce Autogyra pro Turecko a tu také probíhá výcvik prvních policejních pilotů vírníků. Dohodneme obchody, vypijeme litry čaje, projdeme si bazar ( malou část zvládneme za několik hodin ), a po společném jídle nás zvou na setkání s představiteli policie na vojenské letiště LTAB do Ankary. Máme být ve skupině s Cavalonem, který pilotuje turecký policista a pasažérem mu je americký instruktor. Máme natankováno a jsme připraveni, když se zjistí, že naše povolení není pro tento let dostatečné.
Dobrá tedy, Cavalon s našimi přáteli pokračuje směr Ankara a my se pokoušíme vydat na jih do Pamukkale.
Pokud jste letos čekali na kontejner s virniky v Africe, máte pocit, že vše frčí jako po drátkách. Jestli jste ale zvyklí na jednoduché létání v Československu popřípadě v Evropě, můžete si tady ukousat prsty. Hodiny čekáme na povolení letu. Čas si krátíme pitím čaje a diskuzí s ostatními piloty. Dnes už nic, tak snad pokračování zítra…
Texta foto: Pavel Březina
