HKLK – HTZA
Africká frazeologie letecké angličtiny se poněkud ve značné míře lišila od standardů té evropské. Často po sebe nechápavě pokukujeme, a marně se domýšlíme nad významem povolení nebo požadavku. Více než standardně používáme frázi „Sayagain“ tedy prosím zopakujte poslední informaci. S Boží pomocí a lehké míry domyšlení jsme se dostali na práh dráhy 27, kde vykonáváme motorovou zkoušku a veškeré potřebné úkony pro vzlet. Jak jsem již vzpomněl, značná míra stresu, rozhořčení a nedorozumění měli za následek, že jsme během vzletu zapomněli na vysunutí klapek pro vzlet. Vliv tepla, stresu, hmotnosti a zkrácené ranveje na vzlet měli zapříčinění, že jsme se nemohli odpoutat od země ve vzdálenosti, ve které jsme čekali. Nakonec díky zkušenostem velícího pilota Standy, se nám to podařilo vzlétnout s relativní rezervou, avšak po vzletu jsme oba byli názoru, že kvůli nepozornosti způsobeném stresem, jsme mohli při nejlepším doplnit muzeum vraků na letišti. K vnitřní pohodě ani nepřispíval fakt, že okolní hory se vztyčují do výšky cca 8000FT, +- 2,5 km MSL a my je museli rychle přestoupat. Dohlednost sice byla hlášená 10km+, ale v této rovníkové šířce se počasí mění skoro z minuty na minutu a pravděpodobně bylo před bouří, proto značný opar, neboli kouřmo ztížilo pilotování. Na tomto letišti jako v řadě dalších jiných Afrických letištích, neexistuje minimální sektorová výška, tudíž se spoléháte na dobrou viditelnost a zkušenost pilota. Zachováváme chladnou hlavu, provádíme úkony již v souladu s letadlovou příručkou a dostáváme se do bezpečné výšky nad terénem. Prolétáme údolím mezi hranicemi Ugandy a Keni, kocháme se přírodou. Vzhledem k velmi nízké dohlednosti, vidíme sotva do vzdálenosti 10km kolem sebe. Udržujeme letovou hladinu 100, cca 3 km nad úrovní moře, občas cca 200-300metrů nad terénem. Zhruba po hodině a půl z leva oblítáme jezero Baringo, později Bogoria a do rovníku nám zbývá asi 10 minut letu.
Protnutí rovníku
Rovník křižujeme nad vesnicí Subukia, které je centrum oficiálně vztyčeno ve výšce 2300m, avšak se stoupajícím gradientem terénu vesnice, jsme se dostali na pouhých 200m nad terénem.S napětím kontrolujeme magnetický kompas, zdali se nezačne přetáčet, avšak vychýlení vůči přístrojové navigaci je minimální. Se značným jásotem, poklepáním na rameno a podáním si ruky oslavujeme vstup na jižní polokouli. V mém případě to bylo vůbec poprvé, co jsem měl možnost být na opačné straně zeměkoule. Po dalších desítkách minut se opět dostáváme na rádiové spojení, nad hlavní město Nairobi. Vzhledem k poměrně vytíženému vzdušnému prostoru se nevykecáváme a dodržujeme pokynů milého ženského hlasu. O pár dalších desítek minut se dostáváme před velký milník naší mise, a tím je nejvyšší hora Afrického kontinentu, Kilimandžáro.
Kilimandžáro v oblacích 
Jako by nám Afričtí bohové nechtěli dopřát tuto nádhernou podívanou, oblétáváme mezi oblačnosti křížem krážem bouřkové oblaky s nadějí, že se vyskytne skulinka a my budeme moci zhlédnout tuto horu. Jakoby naše přání bylo vyslyšeno, na 20 vteřin se udělalo jasněji a my mohli vidět zasněžený vrchol uprostřed rozpálené Afriky. Děláme rychle foto pro klid na duši, abychom se doma mohli pochlubit, že jsme opravdu letěli kolem. Vzápětí překračujeme hranici do Tanzanie. Po mysli mi chodí safari a přání moji dcery abych vyfotil místní wildlife, zejména pak lva Simbu z pohádky Lví král, který teď doma sleduje na televizi pravidelně. Snažíme se proto vyklesat, ale čekalo nás ještě jedno pohoří před pobřežím s Indickým oceánem a vcelku bychom se dostali asi jenom o pár set metrů níže, což bychom stejně, s výšky jednoho kilometru, nic neviděli. Čas v letadle je relativní, zejména v našem bushmanovi, kde neustále posloucháme chod motoru, vylaďujeme otáčky, přečerpáváme palivo a podobně. Proto se za malou chvíli dostáváme na pobřeží a v dáli již vidíme ostrov Zanzibar. Před příletovou přípravu zvládáme v několika málo minutách, ladíme frekvence, opakujeme případné nouzové postupy a žádáme Dar es Salaam radar o zahájení klesání. Bohužel vzhledem k mnoha dalším přiblížením na letiště Zanzibar a Dar es Salaam jsme pokračovali v hladině 100 prakticky až nad úroveň letiště. Po třetí žádosti, že bychom už rádi zahájili klesání, nám bylo vyhověno, resp. mohli jsme se přeladit na frekvenci věže v Zanzibaru, kde jsme byli povolení v klesání do polohy po větru dráhy 36, s následným vlastním rozestupem a ohlášením finále dráhy 36. Standa byl přiblížením natolik zaujatý, že v jeden moment vytáhl mobil a začal si natáčet krásné panoramata z ptačí perspektivy, ale když už jsme začali ovívat kokosové palmy, dovolil jsem si mu připomenout, že jsme pořád cca kilometr od prahu dráhy, že by to mohl krapet zvednout. Po přistání jsme uvolnili rolovací dráhou „C“, což bylo na pokyn řídícího správně, avšak s dovětkem, že máme počkat na vyčkávacím místě a po vykřížení s B787 Etiopian Airlines, pokračovat dále na stojánku všeobecného letectví.
Odbavovací plocha HTZA
Trocha paniky, nedorozumění a při pohledu doprava na velký dreamliner, který nás chtěl převálcovat, jsme vykonali obrat o 180 stupňů, opět vstoupili na dráhu a vyrolovali další taxovačkou. Proč nás tak řídící nenavigoval od začátku nevíme, jen jsme nevěřícně kroutili hlavami. To je Afrika, jak by řekl klasik. Na odbavovací ploše se zde objevují hodně Cessny 208 Caravanna přelet mezi pevninou Tanzánie, která je vzdálená pouhých 50km od ostrova, ale taky vidíme Cessny 172 letecké školy, Embraer 120 místního leteckého úřadu a již vzpomínaný Boeing 787 Dreamliner. Vystupujeme z letadla a kocháme se pohledem na relativně civilizované letiště, krásnou zeleň. Zjevně bylo i po přeháňce, tudíž i čistý mořský vzduch. Hned z úvodu nás přivítala milá paní, že je ze společnosti Equity AST a bude naše agentka. Již předem jsme si říkali, že zde zůstaneme dva dny, trochu zase odpočineme, vykoupeme se v moři, zajdeme podívat na nějaké pamětihodnosti apod. Nebyla by to Afrika, aby se na nás nepokusil někdo obohatit. Opět zde byla otázka ubytování, které jsme neměli zajištěné, a tak nám ochotně bylo nabídnuto několik možností za více jak 100 dolarové sumy. Naštěstí Zanzibar je turistickou destinací, a proto zde můžete najít až 400 možností ubytování na booking.com. Zvolili jsme proto tuto možnost a začali hledat. Vybíral jsem asi půlhodiny, nechal jsem si na tom prostě záležet, abychom si to užili. Po celou dobu vedle nás stála naše agentka spolu s jinými pány, nejspíš taxikáři a každých 5 minut se ptali, jestli jsme již něco našli, že oni mají lepší, a podobně. Věřte, že účelem celé této zdánlivě chuti pomoci, neboli nazvěme to laicky divadlem, bylo znervóznění a počkání si na chybu. Jakožto ostřílení amigos z Kysuc, jsme palbě odolávali, ale přeci jenom po dlouhém boji jsme inkasovali jeden zásah. Nedali jsme si pozor na cenu TAXI, a v rychlosti jsme nastoupili do prvního, mimochodem doporučeného naší agentkou, vozu a za 2km cestu z letiště zaplatili 10 dolarů. Řidič i spolujezdec byli vysmátí, proč jsem pochopil vzápětí, když mi Standa zkušeně řekl, že za tento divadelní projev každý dostane svůj podíl. Ubytování nacházíme v poměrně hezkém, prakticky prázdném rezortu. Po příchodu na recepci prosíme o možnost ubytování. Cena však byla dvojnásobně vyšší než na zmiňovaných stránkách online rezervace ubytování. Tento krát jsme se nenechali napálit, ukázali cenu, za kterou bychom udělali rezervaci, a dokonce jsme měli tu drzost, že jsme si za stejnou cenu vyžádali i lepší pokoje s výhledem na moře. Pocity spokojenosti a pohody jsme načerpali v bazénu, předali informaci domů, že je vše v pořádku. Večeři jsme si chtěli dát ve městě, respektive ve Stone Townu, vzdáleného cca 3km od rezortu. Bylo už téměř šero, kdy jsme vycházeli z brány, a bylo nám doporučeno, že po setmění, není bezpečné se potulovat po městě bez doprovodu, resp. mimo vozidlo. Proto jsme se rozhodli, že večer strávíme v hotelové restauraci, kde jsme si dali místní kuchyni a pár piv na závěr dne. Kolem 4 hodiny ráno mě probudil silný déšť, doprovázený silným větrem a hřmotem. Že šlo a pořádnou průtrž mračen jsme zjistili hned ráno, při pohledu na vyvrácené palmy a spousty nepořádku všude kolem. Na mysli jsme měli jen naší Partenavi, zdali je v pořádku. Po snídani, v rámci pohybu jsme se na letiště prošli pěšky, což nám prospělo po tolika strávených hodinách v kokpitu. Naše letadlo spolu s ostatními bylo v pořádku, ani známka po průtrži mračen. Udělali jsme tedy menší údržbu, dotankovali, a jelikož jsme měli dost volného času, tak i vyřídili všechny dokumenty pro zítřejší odlet. Opět se nám do cesty postavila překážka, tentokrát ve formě byrokracie. Letový plán nemohl být podaný, aniž bychom nezaplatili přeletové poplatky, které jsme chtěli vyplatit přímo na CARO. Bylo potřeba zaplatit složenku bankovním převodem, a tak jsme byli vyslání do banky. Banka se naštěstí nacházela před letištním terminálem a byla umístěna v 20´´ lodním kontejneru. Vracíme se s potvrzením, bylo akceptováno a mohli jsme tak podat letový plán na zítřejší přelet na Mayotte. Ještě chceme vyplatit přistávací a handlingové poplatky, kde jsme předem byli dohodnutí, že je zaplatíme platební kartou. Sumy na faktuře opět nebyly v souladu s předem poskytnutými, ale s ohledem na fakt, že se lišily minimálně, platíme. Ovšem problém nastal při placení paliva. Shodou okolností AvGas 100LL byl nejlevnější za celou dobu, kde se suma pohybovala mírně pod 2 dolary za litr. Tankujeme plno plnou nádrž, do přídavné nádrže, kanystrů. Kartou však nelze platit, nebo teda asi by to bylo možné, ale prostě tu naši to nevzalo. Hmm, naštěstí se nám podařilo domluvit s místní leteckou školou, že uhradí fakturu plnící společnosti, a oni to přefakturují nám, což se i opravdu povedlo. Spokojení, že po 4 hodinách útrap jsme vyřídili vše, co jsme potřebovali před odletem. Teda až na jednu maličkost v podobě RT-PCR testu, který potřebujeme při příletu na Mayotte. Pracovišť na odběr bylo na ostrově hned několik, nejbližší však vzdálený cca 3km od letiště. Po včerejší zlé zkušenosti, si vybíráme taxi, respektive domlouváme podmínky. Za oněch 10 dolarů, jsme domluvili cestu na odběrné místo, Stonetownu, zpět do rezortu a ještě zítřejší cestu na letiště. Spokojenost byla na obou stranách, obzvlášť na naší, jelikož jsme měli vše vyřízené. Test na RT-PCR nás vyšel na úctyhodných 80$. Farmaceutický business se špáradlem v nosu zde nebudeme rozebírat.
Rodný dům Freddie Mercuryho
Raději jsme si udělali radost pozdním obědem v restauraci na pláži, a později návštěvou rodného domu FrieddieMerkuryho, známého frontmana skupiny Queen. Se zapadajícím sluncem se přesouváme do hotelu, kde na baru dáváme poslední pivko před spaním. V noci mě opět probouzí průtrž mračen, která se mi zdá být o něco silnější než noc předchozí. Ráno na snídani kontrolujeme počasí, a podle radarových snímků šlo opravdu vidět, že se Zanzibarem prohnala nějaké cyklóna, která měla pokračovat po trati našeho letu, ale už ne v plné intenzitě. Vyrážíme proto na letiště.
Zanzibar HTZA – Mayotte FMCZ
Kupodivu u letadla jsme velmi rychle. Dostáváme do ruky letový plán, loučíme se, děláme poslední přípravy, fotky a startujeme mašinu. Žádáme letové povolení a vstup na dráhu. Jelikož odbavovací plocha pro lety všeobecného letectví je na druhém konci letiště a dráha v používání byla 36, rolovali jsme 3km na její práh po rolovací dráze „C“. Dostáváme povolení ke vzletu a těšíme se poslednímu úseku na naší výpravě. Od Mayottu nás dělí poslední 4 hodiny letu. Po vzletu obdivujeme krásy ostrova, dohlédneme až na pevninuTanzánie, avšak po krátkém čase se dostáváme nad širý oceán, již bez dohledu pevniny. Zanedlouho dolítáme cyklónu, chvílemi ztrácíme referenci s povrchem, prolétáme bouřkovými oblaky, snažíme se mezi nimi kličkovat, ale ne vždy se nám to podaří a tak se dostáváme i do vývojového oblaku a nechtěně stoupáme. Jednou i zazvonil pádový zvoneček, a to jsem měl poprvé a naposledy zvýšený tep, a jak se lidové říká i sevřenou prdel. Hodně nám pomohl i palubní meteo radar, který lokalizoval oblačnost ve vývoji. Najednou jsme vyletěli o oblaku a po pravé straně se nám ukázalo východní pobřeží komorských ostrovů.
Východní pobřeží Komorských ostrovů
Zbývala nám poslední hodina letu, a to jsme již věděli, že jsme v případě nějaké nouze relativně v bezpečí. Počasí se najednou stalo stabilní a mohli jsme obdivovat plnou krásu Komorských ostrovů. Z Morni radar jsme se přeladili na poslední frekvenci Dzaoudzi věž a již v dohledu ostrova Mayotte vyžádali klesání. V tom na stejné frekvenci se ozval Corsair 352, pravidelná linka Boeing 737-800 mezi Reunionem a Mayottem a v něm známy hlas. Po hlase jsem poznal svého spolužáka z vysoké školy Tomáše. Kdybychom tuto cestu plánovali, že se jednou potkáme na druhém konci zeměkoule, nikdy by se nestala skutečností. Řídící dal přednost Boeingu a tak jsme vyčkávali po větru. Najednou jsem viděl letadlo na finále a zaplavil mě dvojnásobný pocit radosti, že jsme bezpečně přeletěli 8200km bez sebemenších problémů, a že již za nedlouho se potkám se svým velmi dobrým přítelem.
Na palubě B737-800 ETF Airways s Co-pilotem Tomášem
Již dopředu mi bylo nabídnuto, že bych se mohl odvést na Reunion, a vzhledem k přesnému načasování jsem nabídky patřičně využil (mimochodem, byl to jeho poslední let, pak se taky vracel do Evropy). Naše letadlo jsme zaparkovali, přikryli plachtami, poděkovali se za kus dobré práce a pořídili poslední společnou fotografii se Standou.
Památeční foto na rozloučenou
Rozloučili jsme se pevným objetím, s úsměvem na tváří a pocitem, že jsme to dokázali. Zároveň si popřáli šťastné lety do cílových destinací. Já zpět do Evropy, on posledních 333km na ostrov Nosy Be (Madagaskar). Na přestup jsem měl necelou hodinu, ale vzhledem k tomu, že vše bylo předem domluvené, mi transfer i s odbavením zabral necelých 30 minut. Nastoupil jsem do letadla ještě před nástupem cestujících. Nakouknul jsem do kokpitu a začali jsme na sebe nevěřícně koukat. Neviděli jsme se dva roky. Silně jsme se objali a pořád nevěřícně kroutili hlavami. Pak jsem celý, skoro 2 hodinový let na Reunion,vyprávěl jak je možné doletět na dvoumotorovém bushmanovi ze Žiliny na Madagaskar. Na Reunionpřelétáváme již za šera. S Tomášem a jeho posádkou trávím příjemný večer a následující celý den. Konečně relax, bez stresu, koupání v oceánu, zasloužená dovolená byť jen na 24 hodin. V předvečer jsem koupil letenku do Vídně. Večerním letem jsem letěl z Reunionu do Vídně přes Paříz Boeingem 777 společnosti Air Austral. Let byl obsazený z poloviny, a tak jsem měl možnost se natáhnout do středové uličky přes všechny 4 sedačky a spokojeně, plný vzrušení a zážitků jsem prospal celý let. Následující den v 16:45 jsem po necelých 19 hodinách, vyčerpaný ale neskutečně šťastný vystoupil z vlaku Bratislava – Žilina, kde již na mě čekaly dvě ženy mého života, dcera s manželkou.
Závěrem bych ještě jednou chtěl poděkovat mé rodině za trpělivost a porozumění v plnění si dětských snů, za velmi příjemně strávený čas v kokpitu letadla s nejlepším buschmanovým pilotem z Kysuc, za jeho cenné letecké i osobní rady do života. Zkušenosti z jetu, beeche a vrtulníku TT 3000h.
Text a foto: Ronald Wilczek , Stanislav Machovčák, ©2022-2025
