Netradičně tento článek začnu poděkováním. Poděkováním lidem, bez kterých by se tohle dobrodružství nemohlo uskutečnit. Bez ohledu na prioritu děkuji mé sestře, která mě přivedla k letectví, rodičům za finanční prostředky potřebné k získání pilotní licence, mé milované ženě a dceři za nekonečnou trpělivost a podporu. Avšak bezpochyby největší dík patři Stanislavovi Machovčákovi, mému dobrému příteli, majiteli letadla Partenavia P.68B Victor, na kterém jsme tuto dobrodružnou cestu podnikli.
Přípravy
Psal se podzim roku 2021 a jednoho dne jsem na letišti v Žilině potkal kamaráda Standu a dal se s ním do běžné řeči. Zrovna měl z hangáru vytáhnutý svůj aeroplán P.68B a prováděl běžnou údržbu. „Jdu to zalétnout, jdeš se proletět?“ Zeptal se mě. V takovém případě neváhám ani chvíli a už jsem seděl na pravé sedačce. „Lítá hezky, viď? Je po generálce, šlape jako hodinky. Vezmu si ho na Madagaskar, žiju tam střídavě již 10 let a chtěl bych polítat celý ostrov. Po zemi tam je všude daleko“, poznamenal. Již si nevzpomínám, jak vznikla tato myšlenka, ale mezi řečí vzpomenul, že bude potřebovat parťáka na přelet. Asi ani ve snu by mě nenapadlo, že bych někdy mohl s ním absolvovat tuto cestu, ale od té doby jsem však neměl nic jiného na mysli. Pak jsme se opět potkali, začátkem prosince a Standa mi řekl, že letí. Najednou zazněla dlouho očekávána otázka, zdali bych nechtěl letět s ním? Srdce mi začalo bušit, podlamovaly se mi kolena, štípu se, zdali to není sen. Nebyl. Byla to realita. Emoce jsem udržel na uzdě, a jen přikývl, že se semnou může kdykoliv počítat. Nicméně zájemců z řad jeho kamarádů bylo více, pochopitelně. Nakonec byl stanovený termín přeletu na polovinu ledna 2022. Standa volá, jestli jsem v tu dobu k dispozici a mohl bych. Neváhám ani sekundu, potvrzuji. Až pak dohaduji v práci dovolenou, až pak oznamuji tento fakt doma rodině. Naštěstí se vše setkalo s pochopením a dostal jsem zelenou v plnění si dětských snů. Následovaly dva týdny intenzivních příprav. Záletů přídavné 80l nádrže, navigace, nouzové postupy atd., atd. Plánovali jsme vše do posledních detailů, tak aby nás nic nepřekvapilo. Mysleli jsme snad úplně na všechno, obzvlášť Standa.
Žilina (LZZI) – Kréta (LGIR)
Nastal den D. Dlouho očekávaný 15. leden 2022. Sraz na letišti plánovaný na 07:30, ale přijíždím s malým 10 minutovým zpožděním. Letadlo je již připraveno na stojánce. Nahazujeme kufry na palubu, loučím se objetím a polibkem s milovanou ženou a dcerkou. Nakonec ještě pořizujeme poslední památeční foto posádky.
Památeční foto před odletem dne 15.01.2022, -2°C
Nasedáme do mašiny a nahazujeme motory. Startují na první škrtnutí, což je dobré znamení, jsem klidnější. Startujeme totiž s po špunty naplněným palivem tj. 400l v hlavních nádržích, plus 80l přídavné nádrže co nám postačí přibližně na 9 hodin letu. Včetně nákladu jsme na hranici MTOW, možná těsně nad limit 1 960kg. Motory zahřáté, rolujeme na vyčkávací místo, kde provádíme motorovou zkoušku. Vše šlape jako hodinky, rolujeme tedy na práh dráhy 24 a hlásíme, že jsme připraveni k odletu. Nohy na brzdách, plný výkon motoru a … začnu si uvědomovat, že to není vyhlídkový let nad Kysuce, ale s plným plynem a odpoutáním se od ranveje začalo dobrodružství „Expedice Afrika“. Nestoupáváme výšku, ale jde to ale opravdu pomalu, kvůli váze stoupáme cca 1 metr za minutu. Slovenský vzdušný prostor opouštíme na výšce 7000 ft, Maďarský na 8000ft, Rumunský na 9000ft. Teprve až v Bulharsku jsme se dostali na konečných 10 000ft. Z pohledu ekonomiky i proudění větru to byla nejideálnější výška.
Je pravda, že ta mašina moc nehřeje, to jsem se vlastně přesvědčil prakticky hned po startu, když mi začaly mrznout nohy. Naštěstí mi Standa předem řekl, že si bere podvlíkačky pod uniformu, ať si je raději vezmu taky. V duchu jsem ho vysmál, ale později jsem pochopil, že měl pravdu. Naštěstí jsem je na sobě měl taky a spolu se svetrem a teplou bundou mi bylo tak akorát. Na odletu bylo -5C, v hladině -8C a v kabině kolem 10C. Počasí na celé trati bylo slunečné, místy polojasno, ale s vysokou oblačností. Nevím, zdali to bylo způsobené víkendem, COVIDem, zimním obdobím, zkrátka čímkoliv. Každopádně jsem často kontroloval funkčnost rádia, zdali máme správně nastavené frekvence. V rádiu bylo prostě ticho, místy hrobové ticho. No dobře, hrobové zrovna ne, občas se našel stejný šílenec jako my, ale v celku opravdu klid. Alespoň jsme měli víc než dost času si povídat nejen o letectví, ale i soukromí. Přelétáme Balkánem bez sebemenšího pochybení, kocháme se přírodou, skoro jako špióni. To v řeckém vzdušném prostoru bylo o něco živěji. Nejdřív jsme se pokochali pohledem na pobřeží a něco dál archipelagy ostrovů.
Pobřeží Egejského moře v severní části Řecka
Vlastně provoz nebyl o nic větší, ale kolegové řídící si nás předávali z ostrova na ostrov jako teplý brambor. Nechápali jsme. Po dalších dvou hodinách napříč egejským mořem a přechodem mezi 5-6 frekvencemi se dostáváme konečně na Heraklion radar.
Přiblížení na dráhu 27, LGIR, Kréta
Jsme povolení ke klesání a přiblížení k letišti a po dlouhých 6 hodinách přistáváme na dráhu 27. Na frekvenci ground nás slavnostně přivítali kolegové z Air Explore letící do Chartúmu, kde se mimochodem chystáme být za dva dny. Ještě před odchodem z letiště tankujeme abychom se nezdržovali zítra, zamykáme a jedeme na hotel.
Kréta (LGIR) – Asuán(HESN)
Dnešní ráno mělo předzvěst, že to nebude procházka růžovou zahradou. Ventilátor centrální šachty vrčel celou noc. Naštěstí jsem byl natolik unavený, že jsem spal jako dudek. Probudila, mě však zima. Bohužel na Krétě neznají ústřední topení, hrubší přikrývku v zimním období nevyjímaje. Letový plán máme podaný na 09:00LT, proto dáme rychlou snídani a jedeme na letiště. Předzvěst z rána se naplnila, a to je teprve 08:05. Na pokoji jsem si zapomněl jediný sprchový gel, ale na to přicházím až večer v Asuánu. Nicméně, objednaný TAXI na 08:00, nedorazil. Měl to být ten samý taxikář, co nás vezl včera z letiště, ale asi včera večer natolik oslavoval první letošní kšeft, že od samé radosti zaspal. Naštěstí za 15 minut přijíždí další, kterého nám poslali z hotelové recepce. S 30-ti minutovým zpožděním se dostáváme na letiště a hledáme agenta handlingové společnosti, který by nás měl doprovodit přes kontrolu až k letadlu. Hala, která v letním období praská ve švech, byla zcela prázdná. Ptáme se proto ostrahy letiště, která nás lámavou angličtinou posílá na druhý konec terminálu, údajně do části pro všeobecné letectví. Hovno. V lednu tam prostě chcípl pes. Ani noha. Všude se prováděly stavební práce, asi rekonstrukce. Pro jistotu si posouváme letový plán o 30 minut a jak jsme později zjistili, udělali jsme dobře. Náš Agent ze společnosti GoldAir Handling byl nakonec jen 10 metrů od paní z bezpečnostní kontroly, které jsme nakonec poděkovali, že jsme se přešli, ale že na exkurzi letištního terminálu teď opravdu nemáme čas. Možná jindy, během léta, dovolené, ale teď fakt ne, musíme letět. No, ale aby toho nebylo málo, máme malé problémy s celníky během pasové kontroly. Žádná dovolená na Krétě v létě nebude, jelikož velmi milý pán v modré uniformě se postaral, abychom exkurzi terminálu dokončili. Po úspěšném dokončení pasové kontroly nám byl za odměnu přistaven linkový autobus, nablýskaný Mercedes. „Cítíš se důležitě, když je jenom pro Tebe“ odlehčujeme situaci a vtípkujee. Teda jen do chvíle, když nezastaví pod handlingofficem kde dostaneme fakturu a na ní položka s transportem. Podotýkám, že cesta byla necelých 400m a za 30€.
Přepravní autobus Mercedes
O.K. Soustředíme se na náš let, děláme předletovou přípravu, nahazujeme oba motory a loučíme se s Řeckem. Heading směr jih. Najednou se před námi objevilo holé Středozemní moře a široko daleko, asi tak na dvě hodiny letu, nic. Naštěstí nám fouká do zad a za 1:45h vidíme Egyptské pobřeží a uleví se nám.
Egyptské pobřeží
Na pobřeží vlétáme západně od Alexandrie a pokračujeme cca 4 hodiny dále na jih. Písek, písek a zase jen všude tmavě žlutý až do hněda zbarvený písek. Sahara. Prostě nehostinné místo. I pro rádiové spojení. Asi 5 frekvencí, všechny Cairo radar, občas se někdo ozve do éteru, letíme dál. Zpravidla slyšíme velkou dopravu: Egypt Air, Air France, Aeroflot, ale i let Keňa 100, které volala naší imatrikulačku OM-AES. Odpovídáme. Že prý nás volají z Cairo radar ale, že se neozýváme. Vás slyšíme dobře, odpovídáme. Dostáváme instrukce, abychom udržovali kurz a výšku, že se nám ozvou později. Potvrzujeme. Milé, musíme si pomáhat. Naladíme další radar, tentokrát jsme již ve spojení a žádáme zkrácení letové tratě, ale bylo nám odmítnuté a to z důvodu hustého provozu. Hm, asi se vraceli čápi zpět do Evropy, ale o letadla rozhodně nešlo. Nalítáváme asi 30 minut úplně zbytečně. Konečně se přibližujeme k cíli a přeladíme na Asuán radar. Opět žádáme vizuální přiblížení a shortcut, ale v této zemi asi neznají VFR provoz, jelikož až do fáze konečného přiblížení jsme byli řízení procedurálně na ILS RWY 35. Po 5,5 hodinách hodinách letu přistáváme na Letiště Asuán. Věž si s námi potvrzuje vstupní bod do Egyptského vzdušného prostoru, proč jsme neodpovídali na volání Cairo radar a zdali jsme měli problém s odpovídačem. Odpovíme, že žádnou závadu neovidujeme. Letiště je opravdu obrovské. Uprostřed pouště obrovské letiště, kde jsme si snad poprvé na finále dráhy nebyli jistí, zdali sedáme na rolovací dráhu nebo na ranvej. Po přistání se jako přes labyrint vášní rolovacích drah dostaneme na stojánku, snad tu nejvzdálenější možnou od hlavního terminálu. Standa, který již podobný let na Madagaskar absolvoval před 15 lety, kdy tehdy sám toto letiště navštívil, přibližně věděl, co by nás mohlo čekat. Byl to vlastně i jeden z důvodu, proč jsme se rozhodli pro fuel stop v Asuánu. V době letu stejně nebyl k dispozici AvGAS 100LL na žádném mezinárodním letišti v Egyptě. Jelikož Standa poznal místní poměry, kde dokonce v minulosti jednal se samotným ředitelem letiště a přesně věděl, co platí na místní Araby, si byl vlastně téměř jistý, že vše proběhne v pohodě. Odbavovací plocha velká jako celé Václavské náměstí, a na něm jenom naše, jediná,Partenavia.
…na stojánce v HESN
Sociální program ze strany státu asi obrovský. Hned se kolem nás udělal roj pilných včeliček. Obrazně řečeno jedny klíny jeden člověk, čtyři kužely čtyři lidi. Naivně jsme si mysleli, že máme VIP servis … což jsme vzápětí taky měli. Agent handlingové společnosti AN Aviation services, kterého si mimo jiné Standa dobře pamatuje z minulosti, nás oslovil: „Hello my friends, welcome to Asuan“. Vysmátý od ucha k uchu. Mysleli jsme si, že se snad v této zemi něco změnilo. No úsměv a úkol zněl jasně: Přiletěli bílí Evropani = studna, ze které se musíme napít. Delegace třech handlingových agentů nás obklíčila a hned žádala general declaration a doklad o desinfekci letadla. Naštěstí jsme na to byli připravení a dokumenty měli vyplněné. Jinak hrozila pokuta do výše 1000$, na kterou oni s radostí čekali. Marně. Přišlo první zklamání a už začínali přemýšlet jak ze studny dostat oněch tisíc dolarů, na které spoléhali již celý týden od doby potvrzení letu a handlingových poplatků. Prioritou pro nás bylo doplnění paliva, které jsme v mezičase přečerpali z bandasek (3x20l). Obsluze z letiště padla čelist. Zjevně tento způsob doplnění paliva viděli poprvé. Tankování hornoplošníku z kanystru, když stojíte na kolečkových cestovních kufrech, které se vzápětí rozjedou a vy ztrácíte balanc a spadnete. Chtěli jsme žebřík, ale neochotně nám bylo sděleno, že je pouze součástí palivové cisterny na JET A-1, tudíž nám ho nepůjčí. Mimochodem, ty prázdné bandasky jsme potřebovali na Natural 95, ale o tom později. V mezičase přijel „doktor“ aby nám zkontroloval platné certifikáty o desinfekci letadla a prostředek, kterým jsme desinfikovali. Naštěstí mi žena před odletem přibalila nějaký desinfekční sprej, který jsme jim ukázali a po dlouhém přemlouvání, mávli rukou. Po dalším neúspěchu přišla na řadu komedie s očkováním. To byl pro nás bohužel kámen úrazu, jelikož ani jeden jsme nebyli očkovaní a spoléhali jsme se na to, že jako posádka budeme od karanténních opatření osvobození. Po dlouhé debatě a přesvědčování ukazuji kolegův CovidPass, který jsem používal doma, abych se dostal do obchoďáku, ale marně. Už měli vymyšlený plán jak se alespoň trochu obohatit. Parta „doktorů“ po půlhodinovém vyjednávání a neustálému telefonování „šéfovi“ se nám vysmála a odjela pryč. Vytvořit chaos, to je to oč tu běží. Vytvořit pocit nejistoty. Agent nám sdělil, že nebyla jiná možnost, že jsme nechtěli spolupracovat, tak odjeli. Dokonce i přes nabízený úplatek, večeři i pivo jsme neuspěli. No nic, byli jsme ochotní spát i v letadle, byť bylo chladněji. Opět nějaký telefonát se „šéfem“ a po chvíli přijíždí autobus, že se můžeme přesunout do letištní haly. Jelikož jsme neměli ani PCR ani Antigenový test, bylo nám řečeno, že pokud chceme odejít na hotel, musíme si nechat vykonat test zde. Věřte nebo ne, celá tahanice se blížila 3 hodinám a my opravdu utahaní, hladoví a žízniví jsme byli ochotní udělat cokoliv, abychom se už konečně dostali na hotel. Souhlasili jsme s poplatkem 65$ za test (to je to co potřebovali) a na dřevěné lavičce bez jakékoliv diskrétnosti a hygienických pomůcek nám byl vykonaný stěr z nosu nějakou bílou paličkou. Cirka po 15 minutách přišel „doktor“, že můžeme jít. Bez certifikátu, bez možnosti vidět výsledek testu. S pozvednutým obočím po 3,5 hodinách od přistání opouštíme konečně terminál, kde na nás celou tu dobu čeká taxi, který jsme objednali na 16:00 a odjíždíme na hotel i se třemi prázdnými bandaskami. Ještě během cesty na hotel jsme se s agentem dohodli, že si je zítra ráno naplníme devětpětkou a dočepujeme potřebné množství na let. Vše se zdálo být dohodnuté, tak se loučíme, jdeme na večeři a načerpat nové síly na zítra.
Jak to v arabských zemích bývá, nemůžete věřit nikomu a nic, že je předem domluvené. Předpokládáme, že v noci bylo mimořádné zasedání vedení letiště, kde se zrodil výjimečný plán, jak vypumpovat studnu, pokud možno co nejvíce. Ráno po snídani nás čekal agent na recepci a spustil: První problém je ten, že palivo v bandaskách mít nemůžeme, že nepřejdeme přes bezpečností kontrolu. Druhý, že náš podaný letový plán byl zrušený kvůli údajnému problému s odpovídačem z předchozího dne. Taky na nás zkoušel divadlo s PCR testem do Súdánu, ale že nám to zařídí. No nic, věděli jsme, že můžou být nějaké patálie, ale v tom případě to byl průser. Palivo bylo pro další cestu nezbytné, tak jsme hledali možnosti. Předem připravený scénář a doporučená možnost: Cca hodinu letu na jih, na vnitrostátním letišti v AbúSimbel je AvGas 100LL dostupný. Platební karty však nepřijímají a EUR měnu taky ne, pouze dolary. Vyhledáváme nejbližší směnárnu, měníme 1000€ a vyrážíme na letiště. Opět úmyslně vyvolaná panika a chaos tak abychom udělali chybu. Zmatení běháme po letišti a podáváme letový plán. Tentokrát již sami. Spoléháme už jen sami na sebe. Horko těžko jsme podali letový plán na otočku do Abú Simbel. Museli jsme ještě totiž napsat nějaké prohlášení na kus papíru pro místní letecký úřad, že máme v pořádku odpovídač. Dostáváme se k letadlu, platíme astronomické poplatky, ale o cenách později. Startujeme a dostáváme letové povolení do Abú Simbel na dotankování. Po 50 minutách letu jsme na letišti v Abú Simbel, kde již byli chlapci připravení s cisternou.
Fuel stop na letišti v Abú Simbel
Zde jde překvapivě všechno jako po másle, bez problému. Až na žebřík, ten je zde asi nedostatkové zboží, opět proto využíváme naše zavazadla. Palivo vyplácíme v hotovosti, přistávací a handlingové poplatky za fakturu, resp. na účet AN Aviation Services, které bychom měli vyplatit po návratu do Asuánu. Proč jsme však rovnou neodletěli dál po plánované cestě do Chartúmu? Není zde celní a pasové odbavení. Respektive mohli jsme si jej nechat zařídit na vyžádání, ale za docela tučný poplatek. Později jsme zjistili, že by to ekonomicky vyšlo lépe, než návrat do Asuánu. Vracíme se docela pozdě, kolem 15 hodiny a už víme, že dnes dál pokračovat nebudeme. Rozhodli jsme se v klidu zůstat ještě jednu noc, abychom se nemuseli plašit. No a tady přichází na řadu ten megalomanský plán, co se přes noc zrodil na zasedání na letišti. Agent byl v tom, že se celně i pasově odbavíme a již nás čekali na stojánce, zaplatíme druhý krát letištní poplatky a poletíme do Chartúmu. To vše ve stresu a spěchu abychom rychle zaplatili, ani nevíme co a letěli pryč. Prostě vydolovat těch zmiňovaných 1000$, které se jim nepodařilo předchozí den dosáhnout. Ale v tomto případě se opět mýlili a podle výrazů tváře byli překvapení. Faktury a ostatní věci jsme si nechali na zítra. Veškeré bezpečnostní opatření jdou najednou stranou, teď se jen všichni soustředí, aby byla uhrazená faktura. Bereme taxi, jedeme na hotel, děláme přípravu na zítra a u večeře rozebíráme a plánujeme, co všechno by nás mohlo zítra potkat. Zůstaneme zde ještě jeden den, nebo se nám konečně podaří z této prokleté země zmizet?
KONIEC prvej časti – Pokračovanie v druhej časti na stránkach letectvosr.sk
Text a foto: Ronald Wilczek , Stanislav Machovčák, ©2022-2025
